Text je z povídání o naší cestě po Japonsku na přelomu roku 2018/2019.

Hora Fudži pro mě byla po dlouhou dobu zakletá, byl jsem u ní už dvakrát, ale pokaždé byl její vrcholek zahalen v mracích. Takže následoval pokus třetí. Nejjednodušší je dostat se do oblasti pěti jezer, která leží pod horou Fudži. Pro jednodenní výlet je výborně dostupné jezero Kawaguči, takže to byl i náš hlavní cíl.

Pagoda Chureito

Ještě než jsme dojeli do cílové stanice, zastavili jsme se u slavné pagody Chureito. Fotografii odtud jste určitě viděli už mnohokrát. I když je to “instagramové” místo, kam chodí turisté hlavně pro fotku, celá oblast je mimořádně nádherná a stála by za návštěvu, i kdyby tam žádná pagoda nebyla. Město jako na dlani a za ním gigantická hora pokrytá sněhem, moc se nedivím, že Fudži tak fascinovala všechny dobové umělce. My jsme tam byli v nevhodnou denní dobu, takže přikládám i fotku, jak tohle místo vypadá v období sakur, když se člověk trefí.

Kousek od pagody jsme ještě vyzkoušeli hoto, což je nudlová polévka, kterou prý jedli samurajové předtím, než šli do boje, a vydali jsme se k Fuji-Q Highland.

Fuji-Q Highland

Fuji-Q Highland je jeden z nejpopulárnějších japonských zábavních parků a původně jsme cestu sem ani neplánovali. Dlouhou dobu jsem se na zábavní parky díval skrze prsty jako na něco umělého, komerčního, méněcenného a při zaslechnutí pojmu “zábavní park” jsem si představil velké množství lidí s igelitkami, kteří tráví život v nákupních centrech. Nicméně park Fuji-Q moje očekávání daleko překonal a po zbytek dne už jsme zůstali zde.

Ve Fuji-Q je několik atrakcí. Nejzajímavější jsou 4 velké horské dráhy, z nichž každá držela nebo stále ještě drží nějaký světový rekord. Já jsem nikdy na žádné horské dráze nebyl, pouze před 20 roky jsem absolvoval jízdu na řetízkovém kolotoči a tím moje zkušenosti se zábavními parky končí, ale jakmile kolem nás prosvištělo první vozítko se řvoucími lidmi, rozhodl jsem se, že si pořídím odpolední permanentku. Ještě jsem se tázavě podíval na 睿, která se bojí i výtahu v třípatrovém domě, a ta mi rovnou oznámila, ať mě ani nenapadne se zeptat, zda nechce jednu taky.

První místo, kde jsem šel, byla červená věž. Člověk se dostane vysoko nad park, kochá se pohledem na Fudži a když to nejmíň čeká, začne se propadat rychle dolů. Během pádu zažije přetížení 4 G a je to podobný pocit jako při seskoku s padákem, jen zde bych během pádu odpřísáhl, že se zastavím až o zem.

Poté jsem šel na řetízkový kolotoč. Tenhle byl oproti tomu z dětství ve výšce 50 metrů nad zemí a točil se rychlostí 50 km za hodinu, po červené věži to však nebylo tak intenzivní.

Takže jsem rovnou zamířil mezi ty čtyři hlavní dráhy a vybral jsem si Dododonpu, která drží světový rekord jako dráha, kde člověk zažije největší zrychlení. Člověka usadí do speciálního vozítka a poté ho vystřelí tak, že zažije zrychlení z 0 na 180 km/h za 1,5 vteřiny a v podobné rychlosti pak projede celou dráhu včetně kola, kde se vozítko zpomalí, tak má člověk visící hlavou dolů pocit, že se zastavil čas. Naprostá pecka!

Tohle už byl hodně intenzivní zážitek a říkal jsem si, že to stačí, že toho už bylo dost.

Ale já ji prostě viděl. Po celou dobu, kdy jsem byl v parku Fuji-Q, jsem pozoroval dráhu s názvem Eejanaika. Nejšílenější věc, kterou kdy člověk postavil! Oproti ostatním drahám se liší v tom, že se vozítko během jízdy otáčí na všechny strany, což zážitek výrazně zintenzivňuje.

Takže jsem vystál dlouhou řadu a poté mě a dalších 19 lidí, kteří si necení vlastního života, připevnili na zvláštní vozítko. Vedle mě posadili ženu, která mi popřála hodně štěstí. Pak nás pozadu vyvezli až na nejvyšší bod dráhy.

A pak začalo něco, co se dost těžko slovy popisuje.

Žena, kterou posadili vedle mě, celou dobu příšerně křičela, že i v tom hluku, který vozítko vydává, byla po celých cca 60 vteřin dostatečně slyšet. Během jízdy nastal jeden moment, který si pamatuji velmi dobře, kdy se vozítko natočí tak, že se člověk řítí střemhlav k zemi a těsně před zemí vozítko pád vybere. To je fakt pohled, který si budu dlouho pamatovat!

Po těch hrůzostrašných vteřinách konečně vozítko cestu dokončí a zastaví se pár metrů před cílem. Pak je na pár desítek vteřin, možná minut, úplné ticho a lidé dostanou čas na vzpamatování. Člověk se klepe ještě dlouho dobu poté, ale alespoň znovu nabyde schopnost vzpřímené chůze. Poté se vozítko opět rozjede a dorazí do cíle, kde celé posádce sebevrahů všichni pracovníci dráhy i další čekající zatleskají.

Zde můžete vidět, jak to Eejanaika vypadá z pohledu pozorovatele na zemi: https://www.youtube.com/watch?v=5CIaWAvPcyg&t=50s

A zde jak jízda vypadá z pohledu pasažéra: https://www.youtube.com/watch?v=D3_lYE0Uhno